Květen 2014

ALBUM OF THE YEAR 2010: Shining - BLACKJAZZ

5. května 2014 v 18:12 | Oloušek Koloušek |  Právě poslouchám
Myslela jsem si, že to bude hračka, že tento článek bude o Wasting Light od Foo Fighters, jasný jak facka. Jenže ejhle, oni ho vydali až v dubnu 2011. Nevím, proč jsem si to tak posunula, přitom velmi dobře pamatuju, kdy jsem si ho celé poslechla poprvé (ale o tom až někdy jindy) a v roce 2010 to fakt nebylo:-)
A tak jsem přemýšlela, co místo něj. A nevím, jestli rok 2010 byl nějakej prokletej, nebo ho minuli jen mí oblíbené interpreti, ale zaboha jsem nemohla na nic přijít. Velociraptor? 2011. Horehound? 2009. Suck and See? 2011. Heritage? 2011. Danmark Denmark? 2009, ale to by stejně neplatilo, protože jsem ho začala poslouchat až vlóni. Ležatá osmička? 2011. Jediné dvě věci, co připadaly v úvahu, byl Further od Chemíků, který si sice poslechnu velice ráda (Horse Power je úplně super na posilování s činkama!), nicméně předchozí We Are The Night přece jen oblibuju o mnoho víc (nojo, popík) a Nifelvind od Finntroll, kde sice je pár super věcí, ale nelze to srovnávat s husinou, když si pustím Ur Jordens Djup...
Propadala jsem beznaději. Co jsem sakra dělala v roce 2010? Ujížděla na Die Ärtze a starém či novém metalu (Nebel der Erinnerungen mě fakt nenapadlo, to byla krátkodobá záležitost). Možná na nějakém prehistorickém jazzu typu Coco Schumman. Možná i na nějakém modernějším jazzu typu Jaga Jazzist. Možná na nějakém blackjazzu...? (A šutr se odvalil!)


Nechápu, jak jsem mohla zapomenout. Když jsem zmerčila, že členové Jaga Jazzist se trošku utrhli z řetězu a vydali album na bázi jazzu a black metalu, musela jsem to mít. Koneckonců, máme opera metal, doom metal, christian metal, tak proč ne jazz metal.
První poslech byl šok. On je to totiž docela brutální energický metal spíše s náznakem jazzových postupů, které bych snad ani neslyšela, kdybych je nehledala. Ale čím víc posloucháte, tím víc je slyšíte. Právě tím, že to není prostý jazz hozený do metalového hávu, si říkáte, že slyšíte nějakej divnej metal... A to je na tom boží! Koneckonců jazz ve svých počátcích nebyl hudba pro bábušky a dědoušky, ale naopak revolta mladých, spojená s drogovými a alkoholovými excesy (kdo četl Kerouaca, má jasno). Zde jazz naplňuje písničky bohatou škálou zvuku, ať už v podobě trubek, nebo elektronických pazvuků či zkreslených kytar.
Album si kvůli jeho schopnosti nabít mě energií pouštím ve chvíli, kdy jsem dost nasraná a potřebuju se hodit do pohody. Pomáhá mi uvolnit tu nahromaděnou agresi. A zároveň mě rozveseluje. (Jo, jsem divná.)

K pořadí písniček:

The Madness and the Damage Done, Pt. 1 - od první noty je jasné, o co na téhle desce půjde. Můžete udělat jen dvě věci - hodit volume doprava, nebo to vypnout. Počáteční řev a divoký rozjezd se promění v typicky jazzové téma, zahrané ovšem metalově. A do toho zpěv, pardon, screaming.

Fisheye - jednoznačně nejlepší a nejuchopitelnější věc alba, protože postup nejlépe kopíruje klasické písničky stylem sloka - refrén - sloka - mezihra, navíc se výborně uplatňuje jazzová složka v podobě sóla na trubku.

Exit Sun, Pt. 1 - hodně kytar, temnější atmosféra, ale na klasický black metal je to pořád hodně veselé.

Exit Sun, Pt. 2 - špatný konec slunce.

HELTER SKELTER - hodně hodně jazzu. Odmyslete si ty kytary a byla by z toho typická freejazzová kakofonie. (Ne tak úplně, protože tohle by se stále dalo poslouchat!)

The Madness and the Damage Done, Pt. 2 - opět temnější věc, hodila by se jako soundtrack k nějakému horroru ve stylu nic špatného se v něm nestane, ale co kdyby? (Hlavní téma stejné jako v úvodní písničce.)

Blackjazz Deathtrance - tady název asi mluví za vše. Vše, co si dovedete či nedovedete představit, nacpané do takřka jedenáctiminutové písničky.

Omen - má oblíbená. Konečně můžu trochu vydechnout při tklivých tónech.

21st Century Schizoid Man - jo, a kdo je schizoidní - autoři, posluchači, všichni? Hurá, už to skončilo - pouštíme znovu od začátku?

ALBUM OF THE YEAR 2009: Rammstein - LIEBE IST FÜR ALLE DA

2. května 2014 v 21:45 | Oloušek Koloušek |  Právě poslouchám
Co dodat k Ramštajnům. První album, které jsem s nimi poslouchala v aktuálním čase, bylo Reise Reise (2004). Tedy kvarta na gymplu. Amerika tehdá vládla světu. Rosenrot bylo slabší, i když narozdíl od Sehnsucht si ho velmi ráda semtam poslechnu. A pak...

Druhák na vejšce. Už jsem nebyla úplně malej skřet:-), venku začala být hnusná zima a tma a já si koupila Spark s velkým článkem o Rammstein, vystřihla stránku s upoutávkou na jejich nové album, slavnostně nalepila na dveře (a při stěhování poctivě odlepila a od té doby ho nenašla a doteď mě to trápí), přečetla si, co od alba čekat a čekala... až ho konečně vydají!!!

Zdroj: http://www.nrhz.de/flyer/media/14459/Rammstein-liebe-ist-fuer-alle-da.jpg

A byla jsem nadšená. Staří dobří Rammsteini, člověk vzpomněl na Reise Reise (Haifisch - Los, Pussy - Amerika) a nějak tak se vrátil do starých kolejí... Zlí jazykové by třeba tvrdili, že vykrádají sami sebe, ale popravdě - zvuk Rammstein je specifický a v kombinaci s němčinou je to prostě něco, co si jen tak s něčím nespletete. Rosenrot je na mě dost ucmajdané (až na poklad Zerstören, yummy!) a LIFAD naproti tomu krásně vybalancovala tvrďáky a cajdáky.
K jednotlivým songům:

Rammlied - perfektní rozjezd, po Rosenrot důležité sdělení: jsme tady v plné parádě, dostanete, co chcete a ještě něco navíc a sednete si z toho na prdel!

Ich Tu' Dir Weh - ježíšmarja, jak já tu němčinu miluju, ich tut dir weh - tut mir nicht leid, ale zatím se, dámy a pánové, stále jen rozjíždíme.

Weidmanns Heil - haha, tady to konečně nabírá grády! Lovecký song s úderným heslem Die Kreatur muss sterben!, přitom ty lesní rohy na začátku zní docela nevinně a vesele.

Haifisch - jak v Rammlied byl Ein Kolektiv!, tady zase Wenn einer nicht mithält - dann halten wir sofort. Že připomíná Los, to jsem už zmínila. V podstatě na ni logicky navazuje.

Bückstabü - označovaná též jako B a nějaký počet hvězdiček - je ta správná tvrďárna pro mě. Ačkoli refrén mi vždycky připomene buchstabieren a to bůhvíjak husté není:-)

Frühling in Paris - a totok má být jako co? Cajdák na entou? Romantika v městě na Seině? To je nějaká chyba ve výrobě, ne? ...................................... Ne. Pořád Rammstein. Zlom v půlce alba. Francouzština s německým přízvukem je fakt sexy. Oddech po Bückstabü, po kterém dostanete kopanec přímo do koulí (nebo byste dostaly, kdyby je měly).

Dunkelheit - znáte Dunkelheit od Burzum? Tak to je odpolední procházka po lázeňské kolonádě. Dunkelheit od Rammstein je přesně ta písnička, při které stojí chlupy na těle, vysychá krk a vlhnou oči. Přesně ta písnička, u které se bojíte i dýchat. Přesně ta písnička, kterou si pouštíte znovu a znovu, protože tak silné emoce jinde nezažijete. Přesně ta píšnička, kterou budete milovat a zároveň se jí bát. Ta písnička, která když začně hrát, tak se svět kolem zastaví.
Čím byla inspirovaná už asi všichni ví, tak to nebudu nudně opakovat. Raději zmíním, že kombinace "pohádkového" začátku, následného "vábení" a finální gradace, kdy se text úžasně propojuje s hudbou, z Dunkelheit dělá nejen nejlepší písničku alba, ale pro mě i nejlepší písničku kapely vůbec.

Pussy - musím chlapce pochválit, protože obalit Dunkelheit, po které tak máte chuť si to jít hodit, z jedné strany Frühling in Paris a z druhé Pussy byl krok přímo geniální. Pussy je vtipná oddychovka, kde se v zásadě neřeší nic převratného. A hláška "steckt Bratwurst in dein Sauerkraut" mě rozesměje i po dvoutisící:-)

Liebe ist für alle da - eponymní song je po předchozích v podstatě nemastný neslaný, ale pouze hudebně, text stojí za to.

Mehr - typická rammsteinovka se spíš klidnějšíma slokama a úderným refrénem s tvrdýma kytarama. Ten text je taky dokonalý a hlavně tak pravdivý. Odkazuje mi na jinou německou kapelu (uhodnete?) s jejich "Warum bin ich nie sat?"

Rotes Sand - cajdák na entou, a zatímco Frühling in Paris je myšlená vážně a žeru jim to, tohle je naprostá prča... a žeru jim to taky! Hlavně v té době jsem začala chodit střílet, takže paralela je zcela očividná.

Konec zvonec - a teď už jen šupky hupky do postýlky! ;-)

ALBUM OF THE YEAR

2. května 2014 v 20:56 | Oloušek Koloušek |  Právě poslouchám
Každou životní etapu mám spojenou s určitou hudbou. (Třeba v devíti letech jsem fakt brutálně žrala Backstreet Boys, hihi.) K některým albům se vracím po delší době, třeba po roce, a zas na ně koukám trochu jinak. Většinou si vybavím pocity z doby, kdy jsem danou kapelu začala poslouchat, vrátím se do minulosti a smutním, že už to nikdy nebude stejné... Třeba to léto, kdy Tatáči vydalo Nano. Začátek Virtuálního duetu mě navždycky bude přenášet do mého podkrovního obýváku s natuněnou aparaturou (zesilovač z osmdesátých let, mým taťkou vlastnoručně smontované repra a discman značky i River - proboha, dnešní teens se budou za břicha popadat), kdy venku svítilo sluníčko, bzučely včeličky a mňágaly kočky a já seděla na koberci, čuměla do blba a hĺadala po celej sieti...
Nebo později, začala jsem chodit na vejšku a protože jsme ještě neměly sehnaný podnájem, musela jsem na cvika na sedmou (jojo, aby prvákům hned bylo jasné, do jaké hrůzy se uvrtali) a vstávala v půl páté, abych stihla bus v půl šesté či v kolik a každé ráno mě budila Fixa se svým Fenoménem, co mi vypálil kámoš a nějak se tam popřeházely písničky, takže navždy budu mít Antidepresivní rybičku zafixovanou hned jako druhou písničku po Ruzyni!!
Nebo ještě později, kdy jsem svou dvojtýdenní diplomku psala za poslechu Boogie Belgique.
Nebo hned potom, kdy mi při učení na státnice dokolečka do zblbnutí (jak příznačné!) hrál Fala Ai od Fatboye, což je perfektně nabušený energií nabitý set (abych u toho učení nechrápala) a já to album pak nemohla třičtvrtě roku slyšet, protože jsem z něj chytala panický záchvat.
Nebo... no, asi už všichni pochopili, doufám:-)
Nicméně některá alba jsou výjimečná. Výjimečná natolik, že stojí za to označit je za ALBA ROKU. Plánuju takový seriál. První díl tu již neplánovaně pár let je. Ani Fenomén nepřekonal The Slip. A co bylo po roce 2008...?

ALBUM OF THE YEAR

2010:
2011:
2012:
2013:
2014:
...