Červen 2008

Nine Inch Nails - Closer (klip)

11. června 2008 v 22:09 | já |  Hudební videa
Jak tak utěšeně poslouchám The Slip, vzpomínám si přesně na ten okamžik, kdy jsme se seznámila s NIN. Je to už pár let zpátky, co jsem viděla klip k písničce Closer.
První dojem (byla jsem v postatě ještě malý capart :-)) bylo zhnusení. Klip se jen hemží rekvizitami typu prasečí hlava, točící se vajíčka, makak rhesus na kříži... A lezoucí brouci, no fuj! Ale směs totálního psycha vizuálního i akustického ve mě zanechal hluboký dojem, který kupodivu nebyl negativní. Něco tak neuvěřitelně šíleného jsem neviděla předtím ani potom.
Však se podívejte:

Jo a Trent Reznor je tu ještě mladý a krásný... Teď je sice o něco starší, ale o to krásnější :-P

Nine Inch Nails - THE SLIP (2008)

11. června 2008 v 21:46 | opět Olu |  Právě poslouchám
Začalo to o svaťáku. Komu by se chtělo učit, když brouzdání po netu je mnohem zábavnější. Tak jsem narazila na článek, že Nine Inch Nails dali na své stránky volně ke stáhnutí své aktuální album. Tak to musím mít. Chcete taky? Stáhněte si The Slip!
Samozřejmě po půlhodince čekání jsem celá dychtivá nastražila uši a poslouchala... Album mi hrálo jako kulisa k chemii celé odpoledne (teda nejmíň 10x po sobě, nekecám). Čímž jsme si ho pomaličku a podvědomě dostala do palice...
Zaškatulkovat ho však jako kulisu k učení by byl totální omyl. Album je tak zábavné, že tu necelou třičvrtěhodinku jsem schopna ho poslouchat se zatajeným dechem. Málokdy se zadaří, aby na sebe jednotlivé písničky navazovaly s takovou samozřejmostí. To je pochvala číslo jedna - celková plynulost. Neztotožňujte s jednotvárností!
V porovnání s The Downward Spiral (1994) působí album vyrovnaněji a méně řevnivě. Oproti tomu rockově přímočaré With Teeth (2005) s ním má společného ještě méně. Zvuk se nese ve znamení elektroniky a jednoduchých bicích (ve většině písniček první, co uslyšíte), občas nějaká ta elektrická kytara nebo baladický klavír. No a samozřejmě hlas Trenta Reznora, který na mě působí, ehm... Řekněme že velice příjemně :-P. Je to hold šikovný chlapec.
Z 10 songů vypíchnu dva nej - Discipline hned působí jako hitovka (však byla také nasazená jako singl), začíná zase takovýma jednoduchýma, ale o to působivějšíma bicíma, hudebně se mi zdá nejveselejší ze všech. Refrén mi bezděky připomněl jejich starší věc (Piggy z The Downward Spiral - Nothing can stop me now versus I cannot stop myself :-)).
Další věc je o moc temnější. I tím názvem - The Four of Us Are Dying. Tato instrumentálka s technicistním zvukem a minimalistickou kytarovou vyhrávkou mě uvádí do stavu ohromené strnulosti. Další oblíbená depkoidní písnička. Srdeční záležitost.
Album prý nebylo přijato zrovna vřele, což je jedno jak Reznorovi, který je zvyklý si dělat muziku po svém a neohlíží se na módní trendy, i mně, protože mu to zkrátka žeru :-). The Slip je můj aspirant na album tohoto roku (a to jsme prosím teprv v půlce! :-)).

CRIMES AND MISDEMEANORS

4. června 2008 v 22:14 | furt já |  Filmy a seriály
Tento film Woodyho Allena jsem viděla už před pár lety a moc se mi líbil, takže jsem si ho teda stáhla a dala si repete :-). Můj dojem nicméně není už tak nadšený jako prve (pokud si dobře pamatuju).
Tak za prvé - už to, že Woody se obsahuje do všech svých filmů a hraje vždycky sám sebe musí nutně začít nudit. Ano, jeho hlášky jsou pořád vtipné (ba dokonce žádná postava z filmu takhle neperlí), ale tím se to zas tak nezachrání. Jeho (bývalá) manželka Mia Farrow zde pak má roli ambiciózní a škaredé filmařky, která se nakonec nechá sbalit Cliffovým (Allen) sokem v podání geniálního Alana Aldy. Tento chlap vás musí potěšit, zvláště patříte-li k fandům Mashe (sice nám [hóky] trošku zešedivel, ale sex-appeal zůstává).
Hlavní osu filmu však tvoří příběh váženého očního lékaře Judaha Rosenthala (Martin Landau), který řeší problémy se svou milenkou. Ta už se nechce spokojit se svou rolí a požaduje víc. Judah ze strachu o zničení své rodinné idyly požádá bratra Jacka (geniálně odporný Jerry Orbach) o radu, jak se zbavit nepohodlné milenky. Řešení je dost radikální...
V závěru filmu pak Judah diskutuje s Cliffem o svém morálním prohřešku a náležitém trestu za něj, který ovšem nepřišel a ani už nejspíš nepřijde... To je ta pointa příběhu, která se vskutku povedla. "Zlo" nebylo potrestáno. Je něco takového v americkém filmu vůbec možné? :-))
Ve stínu pak zůstává Cliffova nenaplněná láska, dovršena manželčiným nadšením, že "už někoho má".
Život je smutný a nespravedlivý.

a je po metalu...!

3. června 2008 v 14:43 | já |  Koncíky
Není snad pravidlem, že když se na něco člověk těší, tak se to posere? Ano, tak i festival Dunkelheit se z našeho krásného městečka přesunul do jakési díry... Navíc se dokonce i změnili interpreti - tak tomu fakt nerozumím.
Inu, zamáčkněme slzu v oku a vyhlížejme další akce...