Květen 2008

POSLEDNÍ ŽENA

16. května 2008 v 1:32 | zas já |  Filmy a seriály

Jelikož mi bylo jasné, že bych stejnak neusnula, vyjímečně jsem se v reálném čase dívala na jeden z filmů na čt2, které mají ve zvyku začínat v šílenou dobu (např. v půl dvanácté ve všední den. Pro koho? Nebo si mám všechno jak debil natáčet???). A nedá mi, abych hned nesdělila své aktuální dojmy...

Na začátku si mladý otec přijde vyzvednout svého syna do jeslí, kde potká krásnou dívku. Nejdříve to vypadá, že půjde jen o sex, ale vztah se prohlubuje mimo jiné i přítomností dítěte, o které se dívka stará jako o vlastní. Tatínek nakonec zjistí, že je vlastně zcela zbytečný, a svůj názor si utvrdí vlastnoručním odstraněním mužství. Tolik ve zkratce k hlavnímu ději.

Tak zaprvé, už to, že chlap (nota bene takový proutník) se sám stará o asi dvouleté děcko je poněkud přitažené za vlasy. Další absurdity se kupí a kupí... Jenže, přiznejme si upřímně, co jiného je život než jedna velká absurdita... Z toho plyne naprostá uvěřitelnost toho, co vypráví film, i když příběh sám o sobě by působil kostrbatě a nemožně. Což je, dle mého laického názoru, znak dobře odvedené práce režiséra (Marco Ferreri).

Nemůžu říct, že se jedná o film, který by mě uchvátil, ohromil a nad kterým bych žasla (nad čím jsem žasla, že i mladý Gerard Depardieu měl panděro jak Homer Simpson). Ale přemýšlím nad ním.

Poslední žena... Líbí se mi, když má název logické opodstatnění :-). Každopádně doporučuju všem chlapům. Třeba by jim i něco docvaklo.

Je to moc divný film, ale stojí za shlédnutí.

Troška dějepisectví aneb historie kapely

15. května 2008 v 18:00 | Lucinka |  JAK VEVERKA UŠI
Bylo to před mnoha lety, kdy se určití mladí lidé rozhodli, že chtějí zkusit své štěstí v muzice, a tak se začali učit ovládat hudební nástroje a svá těla v souladu s nimi ...oh ...skutečně mluvím o nás..
Tak se jednou stalo, že starý známý, starý "dobrý" Lukášek začal hrát s perspektivním kytaristou Jiřinou. (no..!..dobře..) O Lukáškově umu někdy jindy, protože jeho naivita a zbrklost předčily jakékoliv jeho snažení, ale jedna zásluha se mu musí nechat a to ta, že ve třídě byl se mnou - Lucií.
A protože bubeníci jsou the best a jsou vždy potřební, dohodli se, že si spolu zahrají. Proč ne? Zajímavě to dopadlo, zvlášť když to byla doba, kdy jsem ještě neuměla přechody- jééé..ale dali jsme dohromady 3 písničky a z toho jsme měli oba strašnou radost. Toto společné využívání času přineslo tedy nečekané ovoce. A tak se zrodila legenda...(:D)
Začátky probíhaly jako u všech kapel... myslím.
Zkoušky stály zato... hmm... Jiřina nás naučil Macháčka a pak jsme se dost často váleli mezi stojany na činely.. no..stane se..
Ale ve třech to nebylo ono (chtěli jsme se válet ve čtyřech?), tak se přidal naprostý nehudebník Juri, kapele nic nepřinesl. Ano. Je to dost blbé to tak říct, ale CENSURED. Juri jen pomohl Lukáškovi a Lucce (mně) vymyslet název
(Jak Veverka Uši), který by měl být zasvěceným známý.
Historie jeho vzniku asi není tak zajímavá jako samotný název, ale na požádání to klidně vysvětlíme.
S Jurim to nešlo, i když v této době vzniklo pár dobrých songů, a to především díky Jiřinovým novým a novým nápadům. No je pravda, že má prostě dobré nápady. No...
Každopádně Juri musel odejít. Tak začalo nové hledání druhého čtvrtého člena kapely. A stal se jím další muzikální amatér - Radek zvaný Motýl Onanuel.
V této době přišla krize kvůli ztrátě zkušebny a tak naše kapela musela přetrvávat v poněkud pasivním stavu. Vše se vyřešilo během pár měsíců, ale zkušebna byla malá a někdo měl stále problém... (ehm)
Radek na to "sral" a Lukášek sral zase Jiřinu. Tato krize byla velmi důležitá, protože znamenala zásadní převrat. (jak dramatické!)
Nikdo se s ničím nepáral a tak Radek musel odejít a Lukášek šel sám, bez protestů.
Zůstalo jen zdravé jádro... Jiřina a Lucie... Ve dvou zůstat nemohli, to jim bylo jasné. Ale koho přibrat, aby se vyrovnal jejich hudebním kvalitám? :) Těžké rozhodování.. Nikdo si netroufal...
Tento stav trval poměrně dlouho, až pak si řekli, že prostě musí někoho vzít. Osud "Veverky" byl v jejich rukou... Ano... nemá cenu nějak to natahovat - posledním přibraným členem byla (a stále je) naša Olinka... Bylo to asi na přelomu května června 2006, kdy se naše kapela začala znovu formovat.
Jééé... songů máme poměrně dost. Problém byl jen s dalsí zkušebnou... Naštěstí naše ochotná škola nám nabídla nevídané možnosti, o kterých "běžný" student ani netuší! Tam se děly věci...
No zas byl problém a tak máme teď už čtvrtou zkušebnu, což vlastně vůbec není podstatné...
Toto je, myslím, jen pro skalní fanoušky, aby věděli všechny detaily...
Končím, moové, voové

Po ránu metálku

14. května 2008 v 13:46 Právě poslouchám
Taky se někdy vracíte a zjišťujete OPĚTOVNĚ genialitu některých skladeb? Tak já si dneska taky potvrdila...

1. ROOT - Festival of Destruction
Je to sakra chytlavá a vymakaná písnička. Něco k historii já a "růti" - to jsem si tak jednou od Jiříka půjčila mp3 na cestu vlakem a když jsem slyšela pátou verzi Freak on a Leash od Kornů, které až na jejich unplugged moc nemusím, a asi potřetí mi začali hrát Finntrolli Natfödd, překlikla jsem na píničku s názvem Casilda's Song. Tak ta mě dostala. Pak jsem si stáhla diskografii a trkla mě již zmíněná FoD. No a abych nezapomněla, mé první setkání s Rooty se odehrávalo po koncertě Grimmordů, kdy Bago s Dominem předvedli oduševnělé podání 666 - ale to jsem vůbec nevěděla původního interpreta :-))
Zpět k Oslavě ničení - skvělá melodie, pěkně drsné kytárky, a hlavně nádherný hlas Big Bosse... Úžasně to chytne... a nepustí. Mlask.


2. DIMMU BORGIR - The Serpentine Offering
A zase ten Jiřík :-) tentokrát jsem si půjčila jeho Spark a tam výborný článek o koncepčním albu o přechodu od Boha k Satanovi... Tak mě to zaujalo, že jsem si In Sorte Diaboli nahrála do iPodu a poslouchala... No bezva, přinejmenším do doby, než jsem si jaksi omylem smázla. No a včera jsem zase "dostala chuť", takže se opět můžu kochat... Titulní písnička je úžasná, od toho začátku s lesníma rohama (kdo by řekl, že budu "myslivecký nástroj" tak žrát?) po konečnou kytarovou vyhrávku... Zpěvákova práce s hlasem špicová, jen ty sbory, popravdě, moc nemusím, ale to je tak malý detailík, že zcela zaniká :-) K dokonalosti (mysím tím ovšem mé) chybí už jen to, abych si KONEČNĚ pěkně přečetla ty texty... O prázdninách :-)
Dodatek: Podívala jsem se na klip. Celkově nic moc, ale zjistila jsem dvě zásadní věci: za á ty lesní rohy jsou asi hrané na klávesy. Sakra, kdy si konečně kapely začnou vozit na fesťáky celé orchestry??? Za bé - ti chlápci jsou fakt kvalitní tlamy :-D

THE WALL + DANCER IN THE DARK

1. května 2008 v 13:58 | já |  Filmy a seriály
Co dělat, když seš doma večer sama, smutna a opuštěna?

Pusť si depkoidní film.

The Wall jsem měla rozdívané už dvakrát, ale konec mi vždycky jaksi unikl. Poprvé díky jízdám v autoškole; podruhé jsem usla (čímž nechci naznačit, že by to byl nudný film... jen jsem byla moc a moc unavená... stane se). Tentokrát jsem stihla celou hodinku a půl.

Stejnomenné album mám už dost naposlouchané, čili ta atmosféra mě chytla hned. Zvláště pak ve chvíli, kdy Pink rozflákal celý svůj pokoj, jsem se vžila dokonale. Taky máte takové stavy té nejhlubší depky, kdy chcete ničit vše kolem sebe včetně sebe? Já to znám až moc dobře. Takže toto bylo takové naplnění mých představ...

Tentokrát to ale nebylo tak vážné. Film mi pomohl v období, kdy člověk ani nemá čas zastavit se a dostat ze sebe všechny ty hnusy... Takhle, vlivem skvělé hudby, obrazu a psychedelie se pěkně vybrečí a je to.

Někdy se toho nabalí moc a někdy až příliš a východisko není. Všechno to chtění a pachtění za něčím zbytečným a nesmyslným... Bůh to nevyřeší. Bůh je mrtev. But rock's not dead :-).

Asi je zbytečné ubezpečovat, že tento pinkflojďácký počin je dokonalost sama.

V příjemné melancholicky dojímavé náladě a po osvěžující spršce objevuju ve složce stažených Tanec v temnotách. Dneska se spát nejde.

První půlka dobrý, doják o slepnoucí ženské a jejím synovi a lásce k muzikálům...

Ovšem když její do té doby obětavý a hodný přítel Bill špehuje, kam schovává těžce vydělané peníze, čuju zradu. A když tento zadlužený slabošský policajt ukradne takřka slepé ženské veškeré úspory, karta se obrátí. No nezabili byste ho? Já teda jo. Však Selma to nakonec udělala taky. Scénou, kdy ho doráží kovovým kufříkem začíná sled nechutností. Vyvrcholí jejím oběšením. To mezi tím je kombinací emočně vypjatých scén, hnusu a breku. Otázka: myslí si tvůrci filmu, že kdyby to natočili jemněji, divák se nevžije do hlavní hrdinky? Nepochopí to?
Já jsem to teda pochopila až moc dokonale. Že by můj EQ byl příliš vysoký?

V souvislosti s představitelem Billa se nabízí paralela s podobně "hnusným" filmem Zelená míle. s tím rozdílem, že v něm je po americku hlavní záporňák spravedlivě potrestán.


Závěrečý verdikt:
THE WALL si velice ráda pustím znovu. Už dnes ráno jsem si to zrekapitulovala poslechem alba :-).

DANCER IN THE DARK nechci, stejně jako Zelenou míli, už v životě vidět. Né že by to byl špatný film. Ale u takového náporu na psychiku platí příslovečné Jednou a dost.