ALBUM OF THE YEAR 2010: Shining - BLACKJAZZ

5. května 2014 v 18:12 | Oloušek Koloušek |  Právě poslouchám
Myslela jsem si, že to bude hračka, že tento článek bude o Wasting Light od Foo Fighters, jasný jak facka. Jenže ejhle, oni ho vydali až v dubnu 2011. Nevím, proč jsem si to tak posunula, přitom velmi dobře pamatuju, kdy jsem si ho celé poslechla poprvé (ale o tom až někdy jindy) a v roce 2010 to fakt nebylo:-)
A tak jsem přemýšlela, co místo něj. A nevím, jestli rok 2010 byl nějakej prokletej, nebo ho minuli jen mí oblíbené interpreti, ale zaboha jsem nemohla na nic přijít. Velociraptor? 2011. Horehound? 2009. Suck and See? 2011. Heritage? 2011. Danmark Denmark? 2009, ale to by stejně neplatilo, protože jsem ho začala poslouchat až vlóni. Ležatá osmička? 2011. Jediné dvě věci, co připadaly v úvahu, byl Further od Chemíků, který si sice poslechnu velice ráda (Horse Power je úplně super na posilování s činkama!), nicméně předchozí We Are The Night přece jen oblibuju o mnoho víc (nojo, popík) a Nifelvind od Finntroll, kde sice je pár super věcí, ale nelze to srovnávat s husinou, když si pustím Ur Jordens Djup...
Propadala jsem beznaději. Co jsem sakra dělala v roce 2010? Ujížděla na Die Ärtze a starém či novém metalu (Nebel der Erinnerungen mě fakt nenapadlo, to byla krátkodobá záležitost). Možná na nějakém prehistorickém jazzu typu Coco Schumman. Možná i na nějakém modernějším jazzu typu Jaga Jazzist. Možná na nějakém blackjazzu...? (A šutr se odvalil!)


Nechápu, jak jsem mohla zapomenout. Když jsem zmerčila, že členové Jaga Jazzist se trošku utrhli z řetězu a vydali album na bázi jazzu a black metalu, musela jsem to mít. Koneckonců, máme opera metal, doom metal, christian metal, tak proč ne jazz metal.
První poslech byl šok. On je to totiž docela brutální energický metal spíše s náznakem jazzových postupů, které bych snad ani neslyšela, kdybych je nehledala. Ale čím víc posloucháte, tím víc je slyšíte. Právě tím, že to není prostý jazz hozený do metalového hávu, si říkáte, že slyšíte nějakej divnej metal... A to je na tom boží! Koneckonců jazz ve svých počátcích nebyl hudba pro bábušky a dědoušky, ale naopak revolta mladých, spojená s drogovými a alkoholovými excesy (kdo četl Kerouaca, má jasno). Zde jazz naplňuje písničky bohatou škálou zvuku, ať už v podobě trubek, nebo elektronických pazvuků či zkreslených kytar.
Album si kvůli jeho schopnosti nabít mě energií pouštím ve chvíli, kdy jsem dost nasraná a potřebuju se hodit do pohody. Pomáhá mi uvolnit tu nahromaděnou agresi. A zároveň mě rozveseluje. (Jo, jsem divná.)

K pořadí písniček:

The Madness and the Damage Done, Pt. 1 - od první noty je jasné, o co na téhle desce půjde. Můžete udělat jen dvě věci - hodit volume doprava, nebo to vypnout. Počáteční řev a divoký rozjezd se promění v typicky jazzové téma, zahrané ovšem metalově. A do toho zpěv, pardon, screaming.

Fisheye - jednoznačně nejlepší a nejuchopitelnější věc alba, protože postup nejlépe kopíruje klasické písničky stylem sloka - refrén - sloka - mezihra, navíc se výborně uplatňuje jazzová složka v podobě sóla na trubku.

Exit Sun, Pt. 1 - hodně kytar, temnější atmosféra, ale na klasický black metal je to pořád hodně veselé.

Exit Sun, Pt. 2 - špatný konec slunce.

HELTER SKELTER - hodně hodně jazzu. Odmyslete si ty kytary a byla by z toho typická freejazzová kakofonie. (Ne tak úplně, protože tohle by se stále dalo poslouchat!)

The Madness and the Damage Done, Pt. 2 - opět temnější věc, hodila by se jako soundtrack k nějakému horroru ve stylu nic špatného se v něm nestane, ale co kdyby? (Hlavní téma stejné jako v úvodní písničce.)

Blackjazz Deathtrance - tady název asi mluví za vše. Vše, co si dovedete či nedovedete představit, nacpané do takřka jedenáctiminutové písničky.

Omen - má oblíbená. Konečně můžu trochu vydechnout při tklivých tónech.

21st Century Schizoid Man - jo, a kdo je schizoidní - autoři, posluchači, všichni? Hurá, už to skončilo - pouštíme znovu od začátku?
 

ALBUM OF THE YEAR 2009: Rammstein - LIEBE IST FÜR ALLE DA

2. května 2014 v 21:45 | Oloušek Koloušek |  Právě poslouchám
Co dodat k Ramštajnům. První album, které jsem s nimi poslouchala v aktuálním čase, bylo Reise Reise (2004). Tedy kvarta na gymplu. Amerika tehdá vládla světu. Rosenrot bylo slabší, i když narozdíl od Sehnsucht si ho velmi ráda semtam poslechnu. A pak...

Druhák na vejšce. Už jsem nebyla úplně malej skřet:-), venku začala být hnusná zima a tma a já si koupila Spark s velkým článkem o Rammstein, vystřihla stránku s upoutávkou na jejich nové album, slavnostně nalepila na dveře (a při stěhování poctivě odlepila a od té doby ho nenašla a doteď mě to trápí), přečetla si, co od alba čekat a čekala... až ho konečně vydají!!!

Zdroj: http://www.nrhz.de/flyer/media/14459/Rammstein-liebe-ist-fuer-alle-da.jpg

A byla jsem nadšená. Staří dobří Rammsteini, člověk vzpomněl na Reise Reise (Haifisch - Los, Pussy - Amerika) a nějak tak se vrátil do starých kolejí... Zlí jazykové by třeba tvrdili, že vykrádají sami sebe, ale popravdě - zvuk Rammstein je specifický a v kombinaci s němčinou je to prostě něco, co si jen tak s něčím nespletete. Rosenrot je na mě dost ucmajdané (až na poklad Zerstören, yummy!) a LIFAD naproti tomu krásně vybalancovala tvrďáky a cajdáky.
K jednotlivým songům:

Rammlied - perfektní rozjezd, po Rosenrot důležité sdělení: jsme tady v plné parádě, dostanete, co chcete a ještě něco navíc a sednete si z toho na prdel!

Ich Tu' Dir Weh - ježíšmarja, jak já tu němčinu miluju, ich tut dir weh - tut mir nicht leid, ale zatím se, dámy a pánové, stále jen rozjíždíme.

Weidmanns Heil - haha, tady to konečně nabírá grády! Lovecký song s úderným heslem Die Kreatur muss sterben!, přitom ty lesní rohy na začátku zní docela nevinně a vesele.

Haifisch - jak v Rammlied byl Ein Kolektiv!, tady zase Wenn einer nicht mithält - dann halten wir sofort. Že připomíná Los, to jsem už zmínila. V podstatě na ni logicky navazuje.

Bückstabü - označovaná též jako B a nějaký počet hvězdiček - je ta správná tvrďárna pro mě. Ačkoli refrén mi vždycky připomene buchstabieren a to bůhvíjak husté není:-)

Frühling in Paris - a totok má být jako co? Cajdák na entou? Romantika v městě na Seině? To je nějaká chyba ve výrobě, ne? ...................................... Ne. Pořád Rammstein. Zlom v půlce alba. Francouzština s německým přízvukem je fakt sexy. Oddech po Bückstabü, po kterém dostanete kopanec přímo do koulí (nebo byste dostaly, kdyby je měly).

Dunkelheit - znáte Dunkelheit od Burzum? Tak to je odpolední procházka po lázeňské kolonádě. Dunkelheit od Rammstein je přesně ta písnička, při které stojí chlupy na těle, vysychá krk a vlhnou oči. Přesně ta písnička, u které se bojíte i dýchat. Přesně ta písnička, kterou si pouštíte znovu a znovu, protože tak silné emoce jinde nezažijete. Přesně ta píšnička, kterou budete milovat a zároveň se jí bát. Ta písnička, která když začně hrát, tak se svět kolem zastaví.
Čím byla inspirovaná už asi všichni ví, tak to nebudu nudně opakovat. Raději zmíním, že kombinace "pohádkového" začátku, následného "vábení" a finální gradace, kdy se text úžasně propojuje s hudbou, z Dunkelheit dělá nejen nejlepší písničku alba, ale pro mě i nejlepší písničku kapely vůbec.

Pussy - musím chlapce pochválit, protože obalit Dunkelheit, po které tak máte chuť si to jít hodit, z jedné strany Frühling in Paris a z druhé Pussy byl krok přímo geniální. Pussy je vtipná oddychovka, kde se v zásadě neřeší nic převratného. A hláška "steckt Bratwurst in dein Sauerkraut" mě rozesměje i po dvoutisící:-)

Liebe ist für alle da - eponymní song je po předchozích v podstatě nemastný neslaný, ale pouze hudebně, text stojí za to.

Mehr - typická rammsteinovka se spíš klidnějšíma slokama a úderným refrénem s tvrdýma kytarama. Ten text je taky dokonalý a hlavně tak pravdivý. Odkazuje mi na jinou německou kapelu (uhodnete?) s jejich "Warum bin ich nie sat?"

Rotes Sand - cajdák na entou, a zatímco Frühling in Paris je myšlená vážně a žeru jim to, tohle je naprostá prča... a žeru jim to taky! Hlavně v té době jsem začala chodit střílet, takže paralela je zcela očividná.

Konec zvonec - a teď už jen šupky hupky do postýlky! ;-)

ALBUM OF THE YEAR

2. května 2014 v 20:56 | Oloušek Koloušek |  Právě poslouchám
Každou životní etapu mám spojenou s určitou hudbou. (Třeba v devíti letech jsem fakt brutálně žrala Backstreet Boys, hihi.) K některým albům se vracím po delší době, třeba po roce, a zas na ně koukám trochu jinak. Většinou si vybavím pocity z doby, kdy jsem danou kapelu začala poslouchat, vrátím se do minulosti a smutním, že už to nikdy nebude stejné... Třeba to léto, kdy Tatáči vydalo Nano. Začátek Virtuálního duetu mě navždycky bude přenášet do mého podkrovního obýváku s natuněnou aparaturou (zesilovač z osmdesátých let, mým taťkou vlastnoručně smontované repra a discman značky i River - proboha, dnešní teens se budou za břicha popadat), kdy venku svítilo sluníčko, bzučely včeličky a mňágaly kočky a já seděla na koberci, čuměla do blba a hĺadala po celej sieti...
Nebo později, začala jsem chodit na vejšku a protože jsme ještě neměly sehnaný podnájem, musela jsem na cvika na sedmou (jojo, aby prvákům hned bylo jasné, do jaké hrůzy se uvrtali) a vstávala v půl páté, abych stihla bus v půl šesté či v kolik a každé ráno mě budila Fixa se svým Fenoménem, co mi vypálil kámoš a nějak se tam popřeházely písničky, takže navždy budu mít Antidepresivní rybičku zafixovanou hned jako druhou písničku po Ruzyni!!
Nebo ještě později, kdy jsem svou dvojtýdenní diplomku psala za poslechu Boogie Belgique.
Nebo hned potom, kdy mi při učení na státnice dokolečka do zblbnutí (jak příznačné!) hrál Fala Ai od Fatboye, což je perfektně nabušený energií nabitý set (abych u toho učení nechrápala) a já to album pak nemohla třičtvrtě roku slyšet, protože jsem z něj chytala panický záchvat.
Nebo... no, asi už všichni pochopili, doufám:-)
Nicméně některá alba jsou výjimečná. Výjimečná natolik, že stojí za to označit je za ALBA ROKU. Plánuju takový seriál. První díl tu již neplánovaně pár let je. Ani Fenomén nepřekonal The Slip. A co bylo po roce 2008...?

ALBUM OF THE YEAR

2010:
2011:
2012:
2013:
2014:
...
 


Freitod

5. července 2010 v 0:36 | Olinka |  Právě poslouchám
Přes článek na musicserver.cz jsem se dostala k těžce poslouchatelnému rádiu aus Zürich (vyslovuj [cyriš] :-)), kde kromě neurážlivého mainstream rocku semtam zahrají i nějakou tu německou grupu (ahoj, Die Toten Hosen a Die Ärzte!). A co se stalo nestalo, uslyšela jsem i písničku Abwährt od "pozitivně" laděné partičky Freitod. I zalíbila se mi, proto jsem si opatřila celé album...

Za á singl je pochopitelně to nejměkčí ze všeho, přesto se divím, že ho jinak poměrně populárně laděné rádio zahrálo. Za bé, po poslechu máte opravdu chuť si to tak jít hodit (samozřejmě záměr). Za cé, chlapci jsou geniální.

Na první poslech zřetelně připomenou Burzum, v některých písních i Mayhem z alba De Mysteriis Dom Sathanas, ale jsou o něco melodičtější... Ráda bych se vyjádřila k textům, jenže, jak by řekli black metalu nesnášenlivé povahy, v tom blití nelze rozeznat jakýkoli jazyk:-)) (ba ne, rozluštila jsem mimo jiné "Ich möchte" a "Hoffnunglos" na konci stejnojmenné písničky). Ony ale názvy mluví za sebe: již zmíněná Hoffnunglos, Eine endlose Niederlage, Diese Narbe... a kupodivu německy též zpívaná Pure Manipulation:-)

Není to samozřejmě hudba pro každého, na své si rozhodně přijdou sebevrahové a příznivci black metalu, protože album Nebel der Erinnerungen je velmi kvalitní německou (!) nahrávkou z žánru. Nejen Norové umí! Na druhou stranu musím uznat, že vliv Burzum je leckdy slyšet až příliš. Ale jelikož Varga Vikernese už propustili, můžeme čekat příliv jeho nové tvorby a třeba se s Freitod nebude až tak podobat.

Pro nezasvěcené: Varg Vikernes = Burzum a smutnou shodou okolností, která zasadila ránu skandinávskému black metalu, zavraždil (prý?) zpěváka kolegů Mayhem Euronymouse.

Co dodat? Mráz mi běhá po zádech. A hodně si to užívám.

Quentin Tarantino - Inglourious Basterds

1. července 2010 v 1:52 | Olinka |  Filmy a seriály
Po očekávaně nevydařené zkoušce z fyzikální chemie, několika týdnech s pofidérním spánkem a zhoubným stravovacím režimem, před ještě tak vzdálenou zkouškou z patobiochemie... jsem se potřebovala zrelaxovat. A volba padla na nejnovější film Quentina Tarantina. Ne, ještě jsem Nezbedné bastardy (jak jim familierně přezdívám) neviděla. Do dnešního dne. A zanechalo to ve mně takový dojem, že se po hódně dlouhé době mám potřebu vypsat na blog.

Čím začít... Možná mou celkovou Tarantinovskou filmografií. Kdysi (ale to muselo být mega dávno, jelikož si z toho nic nepamatuju) jsem viděla Pulp Fiction. Později na gymplu i Killa Billa (nemůžu si pomoct a vždycky to skloňuju:-). Můj pocit - blbost, moc krve, pěkná Uma. Kamarádi mi pak vysvětlovali, že v tom musím vidět tu nadsázku. Ale tehdá jsem na to zřejmě byla moc mladá a nezkušená.

A pak TO přišlo, ani nevím jak - trošku jsem vyrostla a zmoudřela, viděla KB (tentokrát oba díly) a velmi se pobavila. I když dvojka je dlouhá, moc moc dlouhá. Ale zase ta nádherná scéna s rozšlápnutým okem... Za tu to stojí.

Pokračovalo to Pulp Fiction, pak jsem brečela smíchy u Rodriguezového From Dusk Till Dawn, čímž se naprosto vypiloval můj smysl pro zvrácený, morbidní, násilnický a živočišný humor. Four Rooms nasadily solidní korunu a konečně Reservoir Dogs už jsem si užívala jako dlouho nic jiného. Tima Rotha jsem si zamilovala už jeho rolí hotelového poslíčka a tady jako Mr. Orange jen dokázal, že Tarantino z něj umí vyždímat maximum.

A dál? Ještě jsem sjela Rodriguezovo Desperado (a smíchy řvala do peřiny v hluboké noci) a čekala na příležitost Nezbedných bastardů. A ta přišla dnes a já doteď nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděla.

Hrozně nerada prozrazuji pointu filmu, takže vypíchnu jen nejdůležitější okamžiky a vjemy.

1. Už v úvodní kapitole mi běhal mráz po zádech. Dost už mě nudí klasika nejen filmových příběhů, jakýsi úvod, představení hlavních postav a pak se to teprv začne rozjíždět. Tarantino je mistr v naprostém odbourání tohoto jevu.

2. Herci. Ať už se to týče Brada Pitta, který dokázal, že není žádná hollywoodská hvězdička, křehké Mélanie Laurent jako pronásledované židovské Francouzky, drtivě okouzlující Diane Kruger v roli zrádcovské německé herečky a nebo úplně, ale úplně geniálního Christopha Waltze, šíleného a brilantně inteligentního gestapáka. Musím říct, že jsem se do něj totálně zamilovala. Přestože hrál veskrze zápornou postavu. Jeho šarm je neuvěřitelný.
A hlavně nezapomenout zmínit Gedeona Burkharda (milovníci vlčáků jistě chápou:-) a hlavně Tila Schweigera, který je jako nácky vraždící psychopat ještě víc sexy, než je u něj zvykem a při snad nejfamóznější scéně při schůzce v hospodě mi stačí jen pozorovat jeho rajcující vražedné pohledy:-))

3. Jazyk vyzdvihovali již mnozí recenzenti a já se musím přidat, protože jsem na to velmi citlivá. Kolikrát v amerických filmech z WW2 můžete být rádi, když zaslechnete od Němců nějaké "raus!" nebo "die Hände auf!". Tady mluví Francouz francouzsky, Brit anglicky, Němec německy a Ch. Waltz aka gestapák Landa i brilantně italsky. Němčina je opravdu krásná (mám na ten jazyk úchylku), ale přiznávám, že jemné nuance přízvuku bych bez upozornění ani nepoznala. Věřím ale, že u rodilých Němců by tato stránka filmu obstála na jedničku.

4. Není to Tarantino. Ano, nadsázkou, brutálními scénami, mistrnými dialogy je. Ale celkově není. Zvolil nesmírně vážné téma a zpracoval ho po svém. Karikoval, přeháněl, narážel. Ale ve srovnání s jeho jinými filmy... to má neuvěřitelnou hloubku. Možná proto, že vycházel z historie, kterou úplně změnil - a já na konci brečela, protože jsem ho srovnala se skutečností. A Tarantino svým filmem poukazuje na to, jak byla... hrůzná.

5. Stopáž. Normálně už ke dvěma hodinám filmu lezu po zdi. Teď jsem civěla s otevřenou papulou, prožívala každý okamžik, v mimořádně vypjatých scénách i několik minut nedýchala a po skončení jsem ani nechtěla věřit, že to trvalo přes 2,5 hodiny. Film valí jak blázen, byť většinu tvoří dialogy. Neuvěřitelné!

A tím zřejmě končím výčet největších kladů a nedá mi nezmínit dva malé zápory.
První, trochu větší - malý prostor nacisty likvidující komanda. Původně měl být film jen o něm a ustoupilo dost do pozadí. Chtěla bych se na něj dívat více a déle!
Druhý, celkem nepodstatný - všechny filmové narážky nemá standartní konzument šanci pochopit. Ale podle mě si je tam Quentin beztak dává jen pro své ukájení. Naštěstí to vůbec nebrání pochopení děje:-)

EDIT (ráno): nakonec asi největší výtka, na kterou jsem ve včerejší  euforii zapomněla, ale není to neřest jen tohoto filmu, ba bych řekla, že většina reálných žen by takto reagovala. Když už na někoho střílím, tak proto, že ho zastřelit chci, zvláště když se jedná o vojáka. Budu do něj pálit tak dlouho, dokud nebude děravý jak řešeto! Dokud nebudu mít 100% jistotu, že už ho nezachrání ani všichni svatí. A hlavně žádný soucit s nepřítelem! Moc škaredě se na to doplácí...

Celkové hodnocení: ještě o trochu víc než 100%. Bez prdele.

Spartakus v Janáčkově

8. února 2009 v 23:07 | Olinka |  Kulturnění
Nejsem pravidelným návštěvníkem divadla, ne že by mě nezajímalo, ale příležitostí není zas tak moc. A když je, tak to zas za tolik nestojí. Minule např. Erós v Redutě (Národní divadlo Brno) - moderní činohra pro náročné. Jednou a dost.

O to více je člověk nadšen, narazí-li na kus, který ho zcela uchvátí po všech stránkách. Já takový mám. Nejedná se o činohru, ale o často zbytečně opomíjený žánr - balet.

Znáte Šavlový tanec? Pokud nejste příznivcem klasické hudby a nic vám to neříká, najděte si tuto skladbu někde na internetu a uvidíte, že je vám důvěrně známá. Divočina, že?

Skladatel, který napsal balet, z něhož skladba pochází, je i autorem hudby k baletu Spartakus. Ano, Arménec Aram Chačaturjan.

Děj baletu není snad třeba příliš popisovat, stejně jako u opery jde hlavně o hudební a zrakový požitek. A ten je u tohoto díla nezměrný. Brněnské Národní divadlo nešetřilo na kostýmech, které hlavní hrdinové poměrně často převlékají, věrně evokujících období starého Říma. Naproti tomu kulisy jsou opravdu velmi střídmě pojaté, což je plus, protože neodpoutávají pozornost od děje na scéně. Atmosféra je doslova podbarvena osvětlením a také závěrečnou videoprojekcí (neškodilo by ji využít ještě více).

Nejvýstižnější přízvisko toho kusu je VELKOLEPÝ. V úvodní scéně napočítáte na jevišti na 80 lidí, včetně sboru. Sólisté se střídají se synchronizovanými skupinami. Bitky gladiátorů jsou strhující. Příjemným osvěžením zejména pro pány je pak vystoupení "černošských" tanečnic.

Těžko popisovat nějaké další podrobnosti, protože od první do poslední chvíle jsem byla jako v transu. Tato úžasná podívaná nenudí ani chviličku, ba dokonce místy jsem řešila problém "kam s očima", protože na jevišti se toho děje opravdu hodně. A v hledišti byl snad málokdo, kdo by při závěrečné scéně nebyl dojmut.

Pokud se při slově "balet" vyloženě neosypete, důrazně doporučuji si na tenhle kus vyjet do Brna. Sama jsem na něm byla už dvakrát (shodou náhod přesně rok po sobě) a chystám se na něj potřetí 28.2. Což je také poslední repríza v této sezóně, takže - neváhejte!

Vinobraní 2008

15. září 2008 v 22:02 | Olu |  JAK VEVERKA UŠI
Tak a je to za námi. Jak to dopadlo? Myslím, že ucházejícně. Každopádně to byla sranda :-D
Musím strašně moc pochválit Buty, kteří hráli sice v debilní čas (sobota 14.00), ale s nasazením a radek pastrňák byl vskutku kouzelný. Bylo to poprvé, co jsem tuto legendu viděla "na vlastní voko" a mé nadšení je nezměrné.
Ale teď zpět k JVU a pár foteček...

Kapela přijela!!!

23. srpna 2008 v 10:25 | Olu |  JAK VEVERKA UŠI
Drazí a milovaní fanoušci mikulovské legendy - kapely JAK VEVERKA UŠI!
S radostí vám oznamuju, že dne 12. září v půl páté odpoledne se naše maličkost coby koncertní senzace objeví na mikulovském amfiteátru v rámci Pálavského vinobraní.
Ganjagrunge s vámi!

34. letní filmová škola Uherské Hradiště

8. srpna 2008 v 21:13 | Olu |  Filmy a seriály
Na rozdíl od jiných, kteří si zoufali, jakže bude filmovka vypadat bez Králíka (její dlouholetý, nyní již bývalý, ředitel), mojí největší starostí bylo, zdali desetidenní filmový zápřah přežiju alespoň v ucházející psychické, potažmo i fyzické kondici. I když jsem si některé dny po 5 hodinách strávených v kině připadala jak fakír na rozpálených hřebících, zdaleka to nebylo tak strašné, jak jsem se obávala. Tudíž - po šťastném návratu domů - mi zbývá jen, abych všechny své dojmy zaznamenala dříve, než se stačí vykouřit z mé sklerotické hlavy.

Systém akreditace byl udělán velmi dobře, alespoň pro nás, kteří jsme vše potřebné zaplatili předem a přijeli včas, tudíž jediným naším úkolem bylo vyzvednout si identifikační kartičky, což bylo otázkou momentíčku. Bezvadné.

Co už bylo horší a poznali jsme to na vlastní kůži, že vzhledem k počtu návštěvníků (až 4 500 filmuchtivých) jsme se na některé filmy vůbec nedostali a na jiné jsme po téhle zkušenosti pro jistotu čekali už hodinu předem. K beznadějným kouskům patřily hlavně novinky - Bathory od Jakubiska, Zelenkovi Karamazovi, Helmerův Absurdistán…

Dalším mínusem, jak mně jako nováčkovi sdělili "staří bardi", byl úbytek promítacích míst, což se projevilo i na přeplněnosti sálů. A taky v některých časech byly zároveň promítány třeba jen 2 filmy (zbytek tvořily diskuze, studentské filmy apod), a člověk nemusí moc přemýšlet, aby mu došlo, že dvě kina mají při dobré vůli kapacitu nějakých 300 diváků…

Jinak si ovšem nemůžu stěžovat :-). Jak to tak počítám, dělá to celkem 29 "zářezů do pažby".

Filmy, které jsem viděla, uvádím zařazené do tematických okruhů, nikoli chronologicky.

Film a magie

FÍGLE (Sztuczki, režie Andrzej Jakimowski, Polsko 2007)
Milý film. Hlavním hrdinou je malý chlapec, snažící najít otce, který jeho rodinu kdysi opustil. Děj je plynulý, místy až únavný, vše líčeno s jemným humorem. Výborný relax, ale moc neuchvátí.
MÉDIUM (Medium, režie Jacek Koprowicz, Polsko 1985)
Mé první setkání s Božským Jerzym, jemuž byla svěřená role jednoho z lidí ovládaných oním tajemným médiem. No, jak bych to řekla. Téma a zápletka jsou svým způsobem geniální, ale zpracování bylo nějak divné. Trošku se v tom člověk ztrácel, nějak se to motalo pořád dokola... Asi si to budu muset ještě někdy ujasnit :-)
TVÁŘ (Ansiktet, režie Ingmar Bergman, Švédsko 1958)
Nemůžu si pomoct, ale s odstupem času mi tenhle film přijde v nejlepším slova smyslu srandovní. Což si možná částečně protiřečí s tím, že při scéně, kdy lékaře hlídajícího pitvaného mrtvého pronásledují různé nereálné výjevy jsem se dost bála. V příběhu kouzelníka a jeho ansáblu přijíždějícího na malé město (jednak se zašít před policií, jednak předvést své umění) se skrývá kritika omezeného maloměšťáského myšlení. Zároveň si režisér pohrál s prolínáním reality a magična, takže diváka zmátne natolik, že občas trošku neví, co si o tom má myslet. Konec je na můj vkus trošku moc happyend, ale zase jsem odcházela z kina optimisticky naladěna.
VALÉRIE A TÝDEN DIVŮ (režie Jaromil Jireš, ČSSR 1970)
Wow, tak tomu se říká strašidelná pohádka! V katalogu slibované lesbické hrátky a nekrofilie byly sice pojaty velmi lyricky - no sice - co by člověk čekal od filmu z období normalizace... Žádné brutální nechuťárny ála rádoby akční hollywoodská tvorba, ale nádherně poeticky popsaný příběh. Podle mě tenhle film předčil dobu jak tehdejší, tak i dnešní. Když si ho v hlavě přehrávám, jsem tak plná dojmů, že ze sebe nejsem schopna nic dalšího vymáčknout. Každopádně vřele doporučuju!
PODIVUHODNÝ KOUZELNÍK (režie Zdeněk Kopáč, ČSSR 1965)
Předfilm Valérie... Pocta Vítězslavu Nezvalovi. Pro mě nejstrašidelnější, co jsem na filmovce viděla. Záběry na kolotoč, na klauny... Nesmějte se, já se fakt bála!

Retrospektivy

BRÁNA K NEBESŮM (Gate To Heaven, režie Veit Helmer, Německo 2003)
Jedno ze zklamání festivalu. Indka pracuje v Německu na letišti. Indka se chce stát letuškou. Indka se zamiluje do Rusa. Indka má veliké oči, převeliké. Rus zachraňuje Indce dítě. Sice spadne s letadlem, ale vyvázne bez jediného škrábnutí - stejně jako Inďátko. To měla být parodie, pane Helmer?!

Alejandro Jodorowsky - mystik a guru

FANDO A LIS (Fando y Lis, režie Alejandro Jodorowsky, Mexiko 1968)
Scéna, kdy Lis upapává růžičku, je kouzelná, i když ji vidíte podruhé, ba i potřetí. Scény, kdy Lis poplakává a Fando ji psychicky i fyzicky týrá, mě deptaly. Příběh dvou lidí, kteří jsou oba mimo, ale milují se, protože nemají, koho by jiného milovali. Strašně smutné - což ještě podporuje černobílý film a pustá pouštní a skalnatá krajina. Nezbytné psychovsuvky. Pan Jodorowsky se rozjíždí skvěle.
KRTEK (El Topo, režie Alejandro Jodorowsky, Mexiko 1970)
Páně Jodorowského filmy jsou divné všechny, ale tak pěkně divné. V Krtkovi je ústřední hrdinou pistolník, zmanipulovaný jednou paní (=cuchtou), aby se stal nejlepším pistolníkem pouště - k čemuž musí zabít čtyři další. Znepokojivě legrační snímek, plný (jak je režisérovým zvykem) sexuálních narážek, mystiky, absurdna...
SVATÁ HORA (La montaňa sagrada, režie Alejandro Jodorowsky, Mexiko 1973)
Vzdejte se denních povinností a choutek a povzneste svou duši výše, k osvícení, ke Svaté Hoře...! Poznejte tajemství věčného života! Alchymista si vybral několik vlivných lidí k této nelehké pouti... To prostě MUSÍTE vidět! Podle mého (a s několika lidmi jsem se i shodla) nejlepší Jodorowského film. Genialita sama. Pererzárny nevyjímaje :-P
SVATÁ KREV (Santa Sangre, režie Alejandro Jodorowsky, Mexiko a Itálie 1989)
Kdybych viděla Svatou krev dříve než Svatou horu, považovala bych ji za skvělý film. Bohužel, oproti Hoře je až příliš konkrétní, přehnaná, dohanná do krajností. Nicméně Jodorowského synátor je chlapec jak obrázek, takže jsem se i na tenhle film dívala s radostí ;-).

Julio Medem

MILENCI Z POLÁRNÍHO KRUHU (Los amantes del Círculo Polar, režie Julio Medem, Španělsko a Francie 1998)
Opět nikterak veselá záležitost. Vztah Any a Otta se motá pořád dokola místy, je zdlouhavý, laškuje se tu s minulostí. Retrospektivní střihy jsou efektní, ale na takřka dvouhodinový film to k větší svižnosti nestačí. Nicméně musím pochválit některé velmi vtipné okamžiky, které aspoň trošku narušují vyprávěcí monotónnost. Není to špatný film, ale - jak bych to řekla - chybí tomu "koule".

Jerzy Stuhr: režisér

MILOSTNÉ PŘÍBĚHY (Historie milosne, režie Jerzy Stuhr, Polsko 1997)
A jsme u Božského Jerzyho! Milostné příběhy mě uchvátily asi nejvíc - Jerzy v hlavní čtyřroli byl naprosto nepřekonatelný, okouzlující, jak taky jinak, že? Půlka z jeho hrdinů jsou srabi, kteří se raději vzdají lásky než svých zaběhlých zvyklostí a pracně vytvořených pozic, naopak druhá půlka - v příjemné opozici - je schopna obětovat svůj život pro někoho jiného. Jací tedy ti muži jsou? Asi záleží na tom, kterého si vybereme :-)
PRŮVOD (Korowód, režie Jerzy Stuhr, Polsko 2007)
Jerzyho nejnovější počin, ve kterém si výjimečně zahrál pouze maličkou roli rektora. Hlavní hrdina, vysokoškolák Bartek, je notorický lhář, který si vylepšuje finanční situaci psaním diplomových prací "na zakázku" a sledováním lidí. Přesto budí alepsoň částečné sympatie. Nakonec to s ním dopadne snad i lépe, než by zasloužil. Druhá šance? Nemám nic proti.
SEXMISE (Sexmisja, režie Juliusz Machulski, Polsko 1984)
Dva muži se nechají zamrazit ve prospěch vědy. Ovšem na rozmrazení se nějak zapomene, takže procitnou do světa ovládaného ženami. Scifi omedie plná situačního humoru. Jediné, co mě už trošku lezlo krkem, bylo neustálé opakování, že ženy budoucnosti se rozmnožují partenogenezí - tedy samooplozením. Partenogeneze je vývoj neoplozeného vajíčka, vážení! Jinak palec hore :-)
SEZNAM CIZOLOŽNIC (Spis cudzoloznic, režie Jerzy Stuhr, Polsko 1995)
Skvělý film. Říkali kluci. Stydím se, ale já ho prospala... Tak snad příště, až budu víc fit...
TÝDEN ZE ŽIVOTA MUŽE (Tydzień z zycia mezczyzny, režie Jerzy Stuhr, Polsko 1999)
Znáte to rčení, že "na posraného aj hajzl spadne"? Příběh docela normálního muže, kterému se život zamotává natolik, že z několika maličkostí vzniká katastrofa. Šílená depka. Jerzyho tlumočnice byla tak dojata, že před zahájením pofilmové diskuze jí diváci museli dát chvíli na setření slz. Já nebrečela, ale moc nechybělo.
VELKÉ ZVÍŘE (Duze zwierze, režie Jerzy Stuhr, Polsko 2000)
Komedie o tom, co všechno se přihodí, když vám k brance přijde "bebloud". Zvláště Jerzy v roli manžela je opět svérázný a okouzlující. A nezapomeňte - bebloud je jako koníček!

Magie jako alchymie: Jan Švankmajer

LEKCE FAUST (režie Jan Švankmajer, ČR, Francie a Velká Británie 1994)
Neodolatelný Petr Čepek ve své poslední roli. Švankmajerovy šílenosti v plné polní. Využití dřevěných loutek, plastelínových hlaviček, absurdního humoru a úchyláren na entou. Víte, jak se z čerta stane dřevěná obdoba nafukovací panny? No prostě něco úžasného!
SPIKLENCI SLASTI (režie Jan Švankmajer, ČR, Švýcarsko a Velká Británie 1996)
V tomhle případě jsme byla dost zklamaná. Invence v oblasti "neotřelý autoerotických praktitk" byly sice zajímavé, ale jako jediné téma pro jedenapůlhodinový film to nějak nestačilo.

Možnosti dialogu Izrael/Palestina

BOD STŘETU (Encounter Point, režie Ronit Avni a Julia Bacha, USA 2006)
Izraelce a Palestince lidsky spojuje, že na obou stranách umírají jimi milované osoby. Na tomto základě se setkávají a hledají kompromis. Trošku přehnaný dokument, ve kterém se opakuje to samé furt dokola. Můj první a poslední film z tohoto okruhu...

Hudba a němý film: němé múzy(k)

VOZKA SMRTI (Körkarlen, režie Victor Sjöström, Švédsko 1920)
Sladkobolný příběh, který nepůsobí ani tak strašidelně, jak byl snad původní záměr tvůrců. Nicméně proč si taky jednou nedopřát konec s napraveným hříšníkem? K hudbě Vladimíra Václavka a Miloše Dvořáčka můžu říct, že občas se trošku atmosféricky netrefovali. A taky snad lze dodat oblíbenou hlášku mého dědy: Zpíváš hezky, ale už moc dlouho.

Pavel Kohout (a film)

SVATÁ KLÁRA (Clara Hakedosha, režie Ori Sivan a Ari Folman, Izrael 1996)
Jak pan Kohout osobně sdělil, autoři filmu s ním ani nekonzultovali scénář a předložili až hotový film. Prý se vytočil, ale po shlédnutí neměl co vytknout. Já taky ne. Trošku snová amosféra, banda puberťáckých fracků, vtip a nadsázka. Úžasné!
SEDM ZABITÝCH (režie Pavel Kohout, ČSSR 1965)
Jenčin vyvolený je na vojně, a tak si krátí čas s jinými nápadníky, o které rozhodně nemá nouzi. Koketování však bere opravdu jen jako kratochvíli. Některé situace byly opravdu vtipné, celkově mi ale film až tak úplně nesedl.
TAKOVÁ LÁSKA (režie Jiří Weiss, ČSR 1959)
Dostala mě na celé čáre. Retrospektivní kompozice, všudepřítomná postava soudce, která nutí hlavní hrdiny říct i to, co si původně chtěli nechat jen pro sebe. Smutný příběh s koncem ve stylu řeckých tragédií, který vám bude rvát srdce. Jeden z nejlepších českých filmů, co jsem kdy viděla!

Zvláštní uvedení

KAPELA PŘIJELA (Bikur hatizmoret, režie Eran Korilin, Izrael a Francie 2007)
Když na nějaký film zajdete i podruhé, je to buď proto, že vás zaujal, ale napoprvé jste ho nepochopili (muhehe), nebo vás zaujal natolik, že si ten příjemný zážitek chcete zopakovat. Toto byl druhý případ. Komický a trošku i absurdní příběh egyptské policejní kapely, které je vydána malému izraelskému městečku a jeho obyvatelům napospas. Mmch, kdybyste nevěděli, jak sbalit holku na diskotéce, tak tady se přiučíte :-))
NESAHEJTE NA SEKERU (VÉVODKYNĚ Z LANGEAIS) (Ne touchez pas la hache, režie Jacques Rivette, Francie a Itálie 2007)
U tohoto filmu jsem spala né z únavy, ale z té nekonečné nudy. Milan mi sice vysvětloval, že tak to tehdá chodívalo, ale co na tom, když dnešnímu člověku ty "duchaplné" večírkové konverzace moc neřeknou a 137 minut je táááák strašně moc i pro mnohem zábavnější filmy...

Současný český a slovenský film

VÁCLAV (režie Jiří Vejdělek, ČR 2007)
Ivan Trojan zazářil. V roli duševně postiženého Václava byl tak věrohodný, že potkat ho na ulici, budu se snad i bát. Konec byl na mě sice trošku moc natahovaný, ale i přesto je to velmi dobrý film.
VENKOVSKÝ UČITEL (režie Bohdan Sláma, ČR 2008)
Když milujete jak Slámu, tak i Pavla Lišku, jdete na tenhle film s určitým očekáváním. Přesto však, i kdybych slabostí pro dva výše zmiňované pány netrpěla, musela bych film označit jako špatný. Uměle vyvolané rozepře, nemastná neslaná hlavní postava, natahované co to dá. Aspoň že Marek Daniel to trošku zachránil. Jinak nevýslovné zklamání. (Nevím, který blbec vymyslel, že toto má být nejlepší Slámův film! Pokud Štěstí za Divokýma včelama trošku pokulhávalo, tak Venkovský učitel postrádá jakékoli končetiny!!!)

Panorama filmové kritiky

DALEKÁ CESTA (režie Alfréd Radok, Československo 1949)
Podruhé se za sebe moc a moc stydím. Drtivou většinu jsem prospala. Tak to dopadá, když máte třídu plnou chrápajících monster a zapomenete si špunty do uší. Já se napravím, slibuju...

melancholické údobí

24. července 2008 v 23:24 | Olu |  Jen tak
Nevím, jestli je to tím, že je venku už pátý den hnusně a zamračeno a pršivo, půlícími se čtyřměsíčními prázdninami, mou prazvláštní povahou, která střídá chvíle nechutného optimismu s melancholickými rozpoložením až přechodnými stavy hluboké deprese...Je mi nějak divně, ale podotýkám, HEZKY divně.
Chybí mi hraní s kapelou, která je teďka ve fázi těžko zvrátitelné hibernace. Chybí mi chvíle klidu. Mé pesimističtější já by si s chutí s Johnym Rottenem zařvalo no future a myslelo by to velmi upřímně, ale ten optimista ve mě vystrkuje růžky snad více, než je zdrávo, a našeptává mi, že bude líp.
Každý má nějaký způsob boje proti stavu všechno je na posrání. U mě je to hudba (občas i nějaká ta výtvarná činnost, ale to je moc aktivní a kreativní způsob, který nelze uplatňovat za všech okolností). V současné době sjíždím všechna alba Opeth, "znovuobjevila" jsem Ghost Reveries, až bych u toho, doprdele, brečela. Mí drahouškové vydali asi před měsícem nové album Watershed, které si taky rvu do palice a až ho budu mít pěkné naposlouchané a aspoň částečně ujasněné (ha ha ha, jako by se dalo ujasnit si Opethy!!!), hodím sem pěknou recenzi. Pěknou ne proto, že bych chlapcům snad nějak nadržovala (i když to nepopírám), ale po prvních dvou posleších to prostě slyším, že génius zůstane géniem... a stále posouvá hranice geniality.
Och, toť jen abych navnadila. Zítra se odjíždím na Letní filmovou školu, ze které taky připravím menší report.
Metal s vámi.

Kam dál